7 kognitivních zkreslení, kterým denně podléhá naše mysl!

V článku najdete ještě 2 kognitivní zkreslení, která se ve videu neobjevila.

My lidé jsme nesporně nejinteligentnější stvoření na téhle planetě. Dokážeme mezi sebou komunikovat, vymysleli jsme strašně moc věcí, zvládneme se přizpůsobit a také vcelku logicky uvažujeme.

Ale i když jsme skvělí, nejsme tak úplně dokonalí. Naše mozky velmi často nepřemýšlejí tak úplně logicky, racionálně a mnohdy nás klamou. Několikrát během dne podlehneme takzvaným kognitivních zkreslením, chcete-li nějakým chybám v lidském uvažování.

Wikipedie to definuje nějak takhle:

Kognitivní zkreslení je systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách, zapamatování a jiných myšlenkových procesech, přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem.

V článku se dozvíte o 7 kognitivních zkresleních, kterých je dohromady několik stovek. Můžete si od toho slibovat, že budete uvažovat trošku více racionálně, než vaši kamarádi, protože jenom samotná znalost těchto chyb v lidském uvažování vám pomůže se lépe rozhodovat. Věřím, že se jedná o kvalitní čtení pro všechny, kteří se zajímají o psychologii.

Pojďme na to…

Konfirmační zkreslení

Jedná se o tendenci vyhledávat pouze informace, které potvrzují to, čemu věříme. Když si na něco vytvoříte názor, automaticky vyhledáváte informace, které tento názor potvrzují, ale jakoby přehlížíte fakta, která tento názor vyvracejí.

Pro lepší pochopení uvedu příklad: Nějaký politik si může myslet, že naši zemi zaplavují imigranti. Kvůli konfirmačními zkreslení bude vyhledávat informace, které potvrzují jeho přesvědčení a odfiltruje všechno, co jeho přesvědčení vyvrací. Navíc, když si o tom bude hledat informace, upřednostní zdroje, které jeho názor spíše potvrdí, než vyvrátí.

Konfirmační zkreslení má vliv na naši paměť. Lépe si zapamatujeme to, co potvrzuje náš názor. Ilustruju to na příkladu:

Řekněme, že jste pověrčiví a máte za to, že když vám přes cestu přeběhne černá kočka, budete mít smůlu. Když pak náhodou budete mít smolný den, zapamatujete si to a utvrdíte své přesvědčení, ale pokud vám černá kočka přeběhne přes cestu a nic zásadního se nestane, váš mozek to odfiltruje.

Konfirmačnímu zkreslení se daří zvláště dneska. I kdybyste věřili sebevětší kravině, na internetu byste pro to našli důkaz. Třeba hodně lidí si stále myslí, že je země plochá a jsou schopni natočit 5hodinová videa na youtube plné „důkazů“.

Důsledkem konfirmačního zkreslení je efekt zpětné ráže. Vlastně to znamená, že když jste konfrontovaní s důkazy, které vyvracejí váš názor, máte tendenci se ještě pevněji držet svého původního názoru.

V jednom experimentu lidem předložili negativní materiály na jimi favorizovaného politického kandidáta. Po jejich přečtení byli lidé ještě více přesvědčeni o jeho podpoře.

Teď už víte, co to zhruba konfirmační zkreslení je. Nebojte se vyvracet své názory a vždy se zeptejte, jestli náhodou nepodléháte konfirmačnímu zkreslení a neměli byste otevřít oči.

Strach ze ztráty (Loss aversion)

Raději se vyhneme tomu, abychom něco ztratili, než abychom něco získali ve stejném množství.

Když to řeknu v praktickém příkladu. Tak raději neztratíme 100 Kč, než abychom 100 Kč někde našli. Podle psychologů na nás mají ztráty až 2krát silnější emoční dopad.

Klasickou ukázkou strachu ze ztráty je experiment psychologa a vítěze Nobelovy ceny Daniela Kahnemana.

Lidem nabídnul, aby se zapojili do jednoduché hry s házením mincí. Hra měla následující pravidla: Když padne panna vyhrajete určitou částku, ale když padne orel ztratíte 100 Kč. Pokud uvažujete racionálně, měli byste se do podobné hry zapojit ve chvíli, kdy vám bude za výhru nabídnuto 101 korun, jelikož z dlouhodobého hlediska a zákona velkých čísel, budete ziskoví. Ale většina lidí v experimentu to neudělala.

Lidé sázku přijali až tehdy, když jim bylo za výhru nabídnuto 200-250 Kč, čili více než dvojnásobek. Tento experiment ukazuje, jak moc jsme náchylní ke ztrátám.

Potencionální ztráta nás motivuje více než vidina zisku. Zřejmě je to dáno evolučně. Jsme potomci lidí, kteří byli ostražití, dávali si pozor a nešli do rizika. Ti, kteří riskovali, zemřeli, snědl je tygr nebo spadli ze skály při hledání jídla. Přežili strašpytlové a jejich geny v sobě nosíme.

Dalším příkladem strachu ze ztráty jsou někteří burzovní makléři, kteří akcie neprodají ani tehdy, když už není nejmenší naděje na to, že půjde znovu nahoru. Prostě nejsou ochotni přijmout ztrátu a stále doufají, že se to zlepší.

Příště, až se budete rozhodovat, uvědomte si, že lidé jsou daleko více citliví na ztrátu než na zisk, nenechte, aby to ovlivnilo vaše rozhodnutí.

Jak přesvědčit lidi se dozvíte v mém dalším článku.

Klam přeživších

via GIPHY

Představte si, že jste statistik a během druhé světové války vás americká vláda poprosí, abyste pomohli ochránit tisíce životů tím, že vymyslíte, jak udělat, aby se více letounu vrátilo z války domů.

Začnete zkoumat situaci a letouny, kterým se povedlo vrátit. Zjistíte, že letouny mají většinou díry od kulek v křídlech, ale části motoru a palivové nádrže jsou nedotčeny. Co tedy navrhnete, že by měla armáda udělat? Které části letounu by měla více chránit?

Pokud jste jako většina lidí, odpovíte, že by měli dát pevnější a bezpečnější materiál na křídla. Právě jste podlehli klamu přeživších… A žádné životy byste zřejmě nezachránili.

Skutečný statistik Abraham Wald, kterému byl tento úkol přidělen, paradoxně poradil, že by měli více vyztužit a chránit motor a palivovou nádrž. Do hangáru se totiž vrátily pouze ty letouny, které byly schopny létat (prostřílené křídla nebyly tak velký problém), pokud byly postřeleny do motoru či nádrže, většinou neměly šanci se vrátit.

Když někdo „přežije“ nějaký proces je mnohem viditelnější a při rozhodování a vytváření názorů to bereme více v potaz. Viz letadla, která se vrátila, normální člověk by navrhl zabezpečení křídel. Ale při rozhodování musíme vidět úplně všechno, i to, co proces nepřežilo (letadla, která se nevrátila).

Toto kognitivní zkreslení se nemusí aplikovat jenom v armádě, ale v každodenním životě. Když vám někdo na internetu říká, že taková a maková metoda práce mu zabírá, není nijak zaručeno, že je daná metoda funkční. Vy totiž vidíte jenom člověka, kterému to funguje, ale nevidíte stovky dalších, kteří dělají to stejné, ale nezabírá jim to.

Nějací internetoví podnikatelé mohou říkat a propagovat myšlenky typu: Pojďme spát jenom 4 hodiny denně, dá se to zvládnout, stihnete obrovské množství práce… Jo, je možné, že to zrovna tomu člověku zabírá (je přeživší a tím pádem je viditelný), ale už nevidíme desítky lidí, kteří to dělají podobně jako on, ale jsou grogy a během dne nejsou vůbec produktivní.

Právě proto se snažím poslední dobou nepsat pouze z vlastní zkušenosti, ale předávat vám rady, které jsou vědecky potvrzeny a je tam jistota, že vám skutečně pomohou.

Přestaňte si dávat cíle a zaměřte se na proces – článek, který doporučuji přečíst

Plánovací omyl

Máme pocit, že nám vyhotovení určitého úkolu zabere méně času než ve skutečnosti. Nemusí se jednat jenom o nějaký úkol, ale i běžnou činnost.

Kolikrát jste si řekli, že se jenom na 5 minut podíváte na svůj telefon, a nakonec jste na něm strávili hodinu? Kdy naposledy jste si mysleli, že vám bude stačit hodina učení, ale nakonec jste se museli učit hodiny 3?

Velmi často jsme příliš optimističtí, když si plánujeme čas. Téměř nikdo z nás nedokáže přesně odhadnout, kolik času nám něco zabere.

Plánovací omyl byl otestován v dalším experimentu, o kterém si řekneme. Studenty posledního ročníku na výšce se zeptali kolik času jim zabere napsání diplomové práce. Průměrný odhad činil zhruba 34 dnů. Poté se je doptali, kolik času by jim to trvalo, kdyby šlo všechno podle plánu, průměrná odpověď byla 27 dnů a kdyby šlo všechno, co možná nejhůř, odhadovali 48 dnů.

Kolik času si myslíte, že jim psaní zabralo ve skutečnosti?

Nebudu vás napínat: 55 dnů. Jenom nějakých 30 % studentů dokončilo diplomku, tak jak si to naplánovali.

Plánovací omyl jsem zažil i já, když jsem točil první video. Do denního rozvrhu jsem si napsal, že točením videa strávím 1 hodinu, nakonec mi točení zabralo 3 hodiny a stejně nejsem s konečným výsledkem nějak spokojený.

Příště, až si budete plánovat čas, pamatujte na plánovací omyl a raději si dopřejte časový polštář. Myslíte, že zvládnete nějaký úkol za hodinu, raději si na něj dejte alespoň 2 hodiny.

Ale možná si myslíte, že jste výjimka, a přece dokážete skvěle odhadnout, kolik času vám to zabere. Potom byste se měli dozvědět o efektu nadměrné sebedůvěry.

Jak si efektivně plánovat svůj čas se dozvíte v mém článku: Jak používám diář Doller

Efekt nadměrné sebedůvěry

Wikipedie definuje efekt nadměrné sebedůvěry takhle: Lidé mají tendenci nadhodnocovat své schopnosti, vyhlídky a šance na úspěch.

Myslíme si, že jsme lepší než ostatní a že se na nás často nevztahují pravidla.

V jedné firmě si například 37 % inženýru myslelo, že patří do top 5 % nejlepších inženýru ve společnosti. Nebo 93 % amerických řidičů si myslí, že se jsou lepší než průměrný řidič v USA.

Výsledky těchto průzkumu nedávají smysl. Jenom 5 % inženýru si může myslet, že jsou nejlepší, jenom 50 % řidičů se může cítit, lepších než průměr. Vyplývá z toho, že se zbytek lidí nadhodnocuje.

I vy sami se určitě velmi často nadhodnocujete a máte pocit, že jste inteligentnější, nebo hezčí než ostatní.

Podle mě nenajdete na světě člověka, který by neřekl, že je v něčem lepší než ostatní, i když vlastně není.

Přestaňte si o sobě myslet, že jste dokonalí, buďte realisté. Vlastně jedno velmi podobné kognitivní zkreslení Dunningův Krugerův efekt říká, že lidé, kteří jsou doopravdy dobří se podceňují, ale ti nekompetentní se považují za mnohem schopnější než ve skutečnosti jsou.

Základní atribuční chyba

Jedete si autem do školy a najednou vás nějaký řidič nebezpečně předjede přes plnou čáru, když v protisměru jede celkem blízko další auto. Co si o tom člověku pomyslíte? Pokud jste jako většina lidí řeknete si: To je kok*t! Ten člověk asi nedokáže žít bez rizika, musí si pořád něco dokazovat, je od přírody zvrácený, h*vado!

Dámy a pánové, právě jste poznali, co je to základní atribuční chyba. Lidské chování přisuzujete charakteru, povaze daného člověka, ale vůbec nepřihlédnete k jeho situaci.

Ten člověk nemusí být od přírody špatný, taky se nemusí jednat o někoho, kdo miluje riziko a rychlou jízdu, ale prostě spěchal. Třeba vezl někoho zraněného do nemocnice, nestíhal na životně důležitou schůzku atd. Na tohle všechno zapomínáme, když si děláme na lidi názor.

K pochopení vám možná znovu pomůže definice: je tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních (vlastností, chování a povahy jedince). Projevuje se při vyjadřování názorů na jednotlivé události.

Co je horší, tak když hodnotíme chování někoho jiného, přisuzujeme to jejich vlastnostem a charakteru (ten člověk je od přírody špatný!). Ale vlastní špatné chování přisuzujeme situačním faktorům (Nadával jsem ji, protože už tak jsem měl špatný den a věděl jsem, kolik práce mě ještě čeká).

Dalším příkladem může být, že vlastní nezaměstnanost, budeme přičítat situaci (špatné ekonomická situace, přeplněný trh), ale u jiných to vysvětlujeme jejich charakterovými rysi nebo schopnostmi (je líny, není tak dobrý atd.)

Až si budete dělat o někom příště úsudek, zamyslete se i nad jeho situací. Nebuďte sobci a nemyslete si, že se jenom vy můžete nacházet ve složité situaci. Lidé většinou nejsou od přírody zlí, hloupí, ale v dané situaci se tak prostě zachovají.

Ikea efekt

Vlastně to znamená, že si mnohem více ceníme věcí, které jsem sami vytvořili, nebo alespoň částečně pomohli k jejich vytvoření.

Kdybychom měli ocenit dvě identické skříně, vždy bychom dali vyšší cenu skříni, kterou jsme sami postavili, než kdyby byla dána dohromady někým jiným. V jednom experimentu měli lidé ocenit cenu profesionálního a vlastnoručně vytvořeného origami. Účastníci experimentu ocenili svůj výtvor o 63 % dráž. Jakmile origami oceňovala nezávislá skupina lidí, vyšší cenu stanovili profesionálnímu origami.

Tohle kognitivní zkreslení se samozřejmě nevztahuje pouze na výrobky z Ikeye, ale na úplně všechno, co nějakým způsobem vyrobíme, nebo složíme dohromady.

Co si můžete z tohoto zjištění odnést? Když si něco sami vytvoříte, více si toho vážíte a máte z toho větší radost, to se doufám vyplatí.

Děkuji vám za přečtení článku. Doufám, že už jste o něco více moudří a víte, že vás mozek často klame. Mějte tyto kognitivní zkreslení na paměti, až se budete příště rozhodovat.

Nevíte, co číst dál? Koukněte se na můj článek: 11 vědecky ověřených tipů, jak se lépe učit